zpět

(5) Prorokem vlastní duši v Temné noci duše

[Prorok konečně po letech hledání nalezl knihu. Kniha se jmenovala "Živoucí kniha posledního Proroka". Prorok si knihu přečetl, promyslel, promeditoval, promodlil a pak ji hodil do plamenů ohně. Když se ho ptali proč to udělal, když měl v ruce takový poklad, řekl: "Tato kniha byla opravdu živoucí, přinášela do lidského srdce energii, naději, vedla ke konečné odpovědi, ukazovala cestu k Bohu" po chvíli se odmlčel a dodal "a nebylo v ní nic, co by se nestalo v duši každého hledajícího mystika pokud opravdu udělá první krok na cestě." Prorok se uklonil ke zklamanému davu hltajícím každé jeho slovo a povzdechl si nahlas: "většina z Vás by raději chtěla slyšet konečné odpovědi bez celoživotní námahy, pro takové nemám nic a i nic je pro vás dobrým darem." Dav zahlučel a prohlásil ho za falešného Proroka].

Na počátku těžké cesty k probuzení jste povoláni být Prorokem sami sobě. Nemáte žádnou "kvalifikaci" k probuzení druhých, protože sami spíte. To je ta nejdůležitější věc, spíte, uzavřeni ve svém vlastním otroctví. V okamžiku probuzení toto už nejsou prázdná slova, ale realita, je to tak těžká přítomná realita, že vzít vážně tato slova znamená v konečném důsledku probudit se. [Jste ale připraveni na probuzení, jste připraveni se opravdu postavit tváří v tvář skutečné pravdě? I kdyby ta pravda byla ve svém poselství jiná než jste si za roky svého putování po cestě srdce vysnili? Jste ochotni se vzdát svých představ, předpokladů, své mystické cesty, svého "dosaženého" vzdělání, jste vůbec ochotni se pohnout dopředu?] Stojím na začátku ulice, temná, je to tak napůl osvětlená ulice, černá ve svém polostínu. Ulice, která někam vede, já ale nevidím na konec cesty, nevidím mezi domy, stojím, čekám, bojím se vykročit. Nyní mám ještě nějakou jistotu, nyní ještě mohu odejít? Ne, už nechci jít po oné ulici, už nechci probudit svou duši uprostřed hry stínů, setkat se svou vlastní doposud do hloubky neprozkoumanou třináctou komnatou. [Vím, že tam stejně musím jít, vím že jsem už několikrát utekl jako malé dítě. Každý návrat do třinácté komnaty duše bude těžší a těžší, jednou už nemusím najít odvahu podívat se do své duše. Co tam najdu? Mám opravdu tolik cítit strach z nahlédnutí do neprozkoumané části své duše?]

Jednoho dne se Prorok rozhodl vyprávět příběh svého života, své "poznání", odešel proto od lidí a pod hvězdnou oblohou předával své poselství, schoval se pod příkrov noci, hvězdy budou dnes jeho žáky. Předčítal své duši ze svého duchovního deníku, doposud schovaného před zraky lidí. Slova ho pálila, když si je četl a příběh jeho života pomalu ožil: "Čas nehraje v této zkušenosti roli, stejně tak moje chápání, můj vlastní rozum, na této "cestě" neexistuje logika. Je to krajní zkušenost, je to nekonečná, často se opakující noční cesta skrz krajinu zla. Je až neskutečné jak taková noc dokáže "pohltit" mystika. Každou takovou noc bych nazval přehlídkou zvrácené bolesti. Znovu a znovu se Nepřítel pokouší, v okamžiku mého odhodlání, v okamžiku mého probuzení, v okamžiku mého setkání s jádrem pravdy zabránit skutečnému poznání, je to stále znovu a znovu opakující se scénář. Všechna logika světa je pohřbena za "hranicemi noci", za hranicemi těžkého času mystické noční cesty, Nepřítel se stále opakuje, ve své směšnosti se pokouší stále znovu a znovu jako lev řvoucí obcházet moji pomýlenou duši. Nejsem ani schopen pojmenovat hloubku noci, nejsem schopen druhým vysvětlit cestu nocí, jenž je pro Nepřítele představením pro moji duši, možná se na ni cítí být "vítězem". Je to temná noc duše mystiků, temná cesta bolesti, až neskutečně syrové bolesti, skřípění zubů, setkání s tisící podobou bolesti za hranicemi "racionálního" poznávání. Je to moje volba, moje cesta, projít si nocí plnou bolesti, je to naštvanost Nepřítele, pomstychtivost Dravce proti člověku, který chce smést všechny okovy a dojít ke svobodě za života.

[Teď už chápu varování mystiků, proč nikdo z Mistrů, nikdo znalý reálné mystické cesty nedoporučuje skutečnou "duchovní " cestu, proč se snaží vědomě odradit množství "následovníků", snaží se je uchránit před surovostí nenávisti, před spojením "fyzické" a "duchovní" bolesti, která nevyhnutelně čeká mystika na cestě domů. Následovat mystickou cestu znamená překročit hranici času a prostoru, znamená poznat své vlastní stíny, utkat se s nimi a pak s pomocí Boží vykročit na cestu domů. Je to ale dlouhá, nekonečná cesta].

Takové noci i dny prožije mystik v jádru bolesti, ve spojení fyzické a duchovní tyranie, kdy si musí projít skutečné pocity bolesti ve fyzické realitě snu, musí se setkat s malým i velkým Tyranem, pocítit dotek místa bez času, místa bolesti zapovězeného vědění, nebude to však jen otázka noci, bude to čas kdy den a noc se neskutečně prolínají. Překročil jsem častokrát znovu hranici, pocítil jsem skutečnou bolest, přesto jsem našel znovu smysl cesty bojovníka, už vím proč jsem povinen schraňovat energii do nočního boje na planinách bezčasí.

[Pro čaroděje je sen stejnou skutečností jako denní svět. Varuji tě před nástrahami snění, které jsou opravdu obrovské. Při snění opravdu nelze nijak řídit pohyb bodu spojení. Jediné, čím se tento posun řídí, je vnitřní síla nebo slabost snivců. A v tom je zrovna první léčka." Don Juan Matus]

Tam kde zmizí rozdíl mezi dnem a nocí, kde je práh bolesti mystika, kde se nachází ono bolestivé místo plné strachu a nepokoje duše. Bez Božího Ducha bych nezvládl onen noční boj, moje duše by poznala jen strach, bojovník na mystické cestě ale svoji touhou po skutečném poznání přichází s touto zkouškou do styku každý den, je skutečně jedno zda je noc či den, je skutečně jedno kudy se mystik vydá, jeho cesta vede ke světlu, ne do tmy. Ukazatelem skutečného poznání, odhalení jádra pravdy je setkání se syrovou realitou, realitou světa otroků z něhož cítím povinnost utéct, z něhož cítím povinnost zbavit se falešného poznání a otroctví jenž mi nastražuje nové a nové úskalí na cestě domů.

[Častokrát jsem přemýšlel čím Mystik v této noci duše prochází, co způsobuje dotek pekla, dotek surové neskutečné bolesti. Nemůžu na to přijít, nemůžu se pohnout ani o kousek, nemůžu prohlédnout onu zvrácenou bolest jíž jsem častován, je to osten, je to něco tak příšerného, tak bolestivého, je to hlavně mimo veškerý můj rozum a chápání, je to zkušenost která jde až za krajní mez mého života. Snažil jsem se pohlédnou nepříteli přímo do očí, přímo vidět s kým mám tu čest, přímo poznat a pojmenovat skutečné zlo, přímo poznat tu tvář jenž se skrývá v temné masce hluboko v třinácté komnatě lidské duše. Někteří by poukázali na "duševní zdraví", na jeho porušenost, ale to není tato "cesta", zde se nejedná o žádné poškození, žádné definovatelné poškození dle "duševního" řádu moderního lékařství].

Nemůžu se pohnout, překročit bolest. Nemůže tu být ani zmínka o nějaké daru, ani zmínka o zkoušce víry, ani zmínka o překročení sama sebe. Všechna lidská bláznovství, všechno lidské poznání a definice selhávají. V těchto chvílích je skoro nemožné se probudit, znovu a znovu mě Nepřítel stahuje do hlubin předpeklí, pokouším se procitnout a padnout na kolena, modlím se v těch snech za probuzení k Živoucímu Bohu, modlím se po těžkém procitnutí, někdy se to podaří, někdy se nedokážu ani pohnout. Naprosto nepochopitelná je moc Nepřítele když mě nechce nechat probudit do "reálného" světa, ta naprostá nemožnost ze vzbudit z takového "snu", to je tak intenzivní prožitek, který se nedá sdělit slovy. Nevím co se děje, nevím kde jsou hranice kam až můžu jít, nevím jestli se nesetkávám z vlastním stínem, se svým temným já? Kdysi, kdysi jsem jenom tušil. Dnes už vím co je to Temná noc duše.

[Prorok se uklonil k hvězdám, poděkoval jim za to že alespoň někdo mohl vyslechnout jeho vnitřní poselství, poselství jenž není určeno lidem mimo cestu srdce. Takové poselství by se duším lačnícím po "duchovním" poznání moc nelíbilo, takové poselství by je odradilo, mnozí chtějí raději "duchovní" pravdy předložené v "instantní" podobě. A pro takové nemá Prorok žádnou "výhodnou" nabídku].