zpět

Úvodní slovo na Těžké cestě k probuzení

Na této nevyšlapané cestě se před námi děsivě v první chvíli rozevírají rozcestí cest a každá cesta může vést k cíli nebo k dalšímu rozcestí. Můžeme také bloudit a vrátit se znovu a znovu na začátek cesty. Jenže už budeme poznamenáni touto cestou, už budeme o kousek dál. Není důvod se rozčilovat, že bloudíme, není důvod litovat žádného poctivého hledání, není důvod se donekonečna zaobírat myšlenkou, že jsme opět nedošli dále a musíme se vrátit.

[A Ty Proroku Boží nemluv k lidem kolem sebe o probuzení, jsi povolán svědčit vlastní duši, to Ty sám stojíš nad černou propastí smrti každý den, Ty sám svědči vlastní duši, nejsi povolán mluvit k druhým, Tvá vlastní duše je ve stavu spánku. Jsi slepý, jak by jsi chtěl kázat druhým? Jsi slepý, jak by jsi chtěl druhé dovést stezkami srdce až na vrchol hory? Ty sám se musíš probudit]

(1) První kroky na cestě

Přicházíme na svět, který je spoutaný do Pavoučí sítě, na svět v němž slovy Castanedy Orel mávne svými křídly a nechce své oko dravce ani na okamžik nechat spát. Svět do kterého jsme se narodili je pastí. Má své dějiny, své filosofie a náboženství, své politické systémy, přesné podmínky pro život člověka, přesný výčet co se po narozeném, novém „příchozím“ bude chtít. V naší „poslední“ moderní době je velkým zvykem mluvit o svobodě, o překročení hranic „dogmat“, zničení okovů dědictví minulosti, ale Vy navzdory všem prázdným slovům přicházíte do již hotového „dogmatického“ světa ve kterém budete jen figurkou na šachovnici ve hře, kterou rozhodně nebudete řídit.

[Je to jediný cíl bojovníka. Proklouznout kolem Orla, ne se nechat sežrat. To je nejvyšší možná troufalost. Je to také svoboda volit a přijímat svoji volbu]

Narodíte se do svázaného, zotročeného světa, kde Vám lidé předají své „vlastní“ pravdivé pojetí, svojí hotovou vizi světa, kterou zdědili také oni. Přicházíte možná s nevinou tváří, ale brzy Vás zahrnou pocity co smíte, co nesmíte, co je třeba přijímat, co odmítat. V každé zemi, v každém národě, v každé rodině jste zahrnováni „jiným“ správným pohledem na věci kolem Vás. Je neustále zdůrazňováno, že svět má své „dějiny“, svá náboženství a filosofie a tento destruktivní tanec pro člověka začíná od dětství. Ať se ocitnete v jakémkoliv prostředí budete dostávat dávky „pravdy“ ve velkých porcích, tyto pravdy budou většinou žít svým vlastním životem, monotónně předávány s generace na generaci. Je smutnou pravdou, že si generace lidí předávali a budou dál předávat množství polopravd a lží, tisíce dogmat zapsaných v posvátných knihách náboženského, politického a vědeckého poznání jen se zvyku, jen s laciného důvodu, že to tak dělali generace před nimi a moudrost předků je zkrátka „dobrou“ cestou i pro nově „příchozí“. Situace je vážná, kritická, není cesty zpět, svět „žije“ ze zvyku. Pokud budete mít ale trochu čistého štěstí, tak se jednoho dne můžete probudit a prohlédnout lidskou maškarádu, divadlo prapodivných názorů o kterých se nesmí přemýšlet,rozhrnout závoj přetvářky a dogmata zakotvená a předávaná s generace na generaci. Postupně Vám dojde, že slova mají pro každého jiný význam, že světem vládne těžké předstírání, ochutnáte také svoji dávku frází, kterou Vám předají ve „škole života“. Zní to zvláštně, ale slova nedokáží předat pro každého člověka stejný význam, každá myšlenka, která je vyslovena člověkem je jen „subjektivním“ vyjádřením vnitřní pravdy, podložená vnitřním subjektivním postojem, vzniká za určitých podmínek. Pokud se ale „čistou náhodou“ shodne víc lidí na „jedné“ pravdě stává se tato základem pro více jedinců a je postupně přijata, nárok na reklamaci subjektivních pravd je ale pro další generaci těžké přijmout, dědíme přece moudrost předků.

Po probuzení je vše jinak, přichází znechucení nad zjednodušenými odpovědmi na složité otázky, toto období pro nás začíná prvními zkouškami na prahu „dospělosti“. Stále máme chuť se ptát na nové věci, stále máme chuť vědět, proč se na složité otázky dávají zjednodušené odpovědi, proč se nám nikdo nechce věnovat a raději jsme odkazováni na „slovníky, encyklopedie, staré knihy „staleté“ moudrosti, na učitele ve škole, na moudré osoby z našeho okolí, příbuzné a nejbližší“. Ti všichni by měli vědět, knihy by měli obsahovat vše, moudrost předků nás musí „něco“ naučit. Jsme přesvědčováni, že všechny zkušenosti již před námi „někdo“ měl, že na stejné otázky už se před námi „někdo“ ptal a nic „originálního“ již není možné prožít.

Život člověka je přece recyklací předchozích lidských životů, život člověka se dá přesně nadefinovat do „životních“ okruhů, do uzavřených a předepsaných pořádků. Vše je dle „dogmatu“, přece „opakováním“ téhož. V určité „životní“ fázi se ale musíte naučit rozhodovat, můžete se samozřejmě rozhodnout „usnout“ v předepsaném postoji do světa, který se řádně přichystal na Váš příchod a zabydlet se v něm. Třeba přijmout celou podivnou směs rozporů, přetvářky, zavřít oči, číst encyklopedii světa, přijmout starý a ucelený pořádek“, usadit se, svoji duši uvést slavnostně do soukolí „reality“. Už budete přece součástí, najdete si „své“ dogmatické postoje ve víře, náboženství, různých -ismů, v politice, v rodinných hodnotách, v politické vyzrálosti, v usazenosti v tomto „reálném“ světě. Budete pracovat pro „dobro“ společnosti, tím že budete pracovat pro „ukojení“ svých potřeb, budete studovat „pravdy“ a vytvářet „nové hodnoty“ pro lepší svět Vašich budoucích dětí, zjednodušeně se zařadíte. Zamícháte kartami života, třeba si vyberete „originální“ cestu mimo společnost, stanete se podivíny, najdete si svůj svět, zařadíte se mezi svoji „subkulturu“ a schováte se tam s vírou v lepší časy? Příjemně Vám uplyne v tomto „zajetí“ čas až do důchodu a smrti.

Dobré je vědět, že nemusíte také ale zahazovat svoji vědomou touhu po smysluplných odpovědích na složité otázky. Můžete se stát také bojovníky proti zjednodušení, můžete hledat hluboko skryté „těžké“ odpovědi napříč životem. Můžete chybovat, vracet se zpátky, bloudit, napravovat „přehmaty“ a tím se zbavovat každého otroctví do kterého Vás bude chtít nějaký tyran „násilím“ dotlačit. Můžete zpochybňovat zaběhnutý řád světa, můžete se mu vědomě postavit, vybírat z polopravd kousek po kousku pravdu a skládat ji do zajímavé mozaiky bojovníkova života. A pak začít třeba znovu, jít po jiné cestě a nezastavit se až do své „smrti“. Jenže pokud půjdete touto cestou, nakonec uniknete pohledu Orla střežícího Váš nezachytitelný život. Na této cestě „musíte“ zpřetrhat pouta spojení s tímto světem, „nevěnovat“ přílišnou pozornost „starostem“ každodenního života. Jste sice jeho součástí, „fungujete“ v něm, ale nepatříte do něj. Nesdílíte stejné starosti a zájmy s lidmi, kteří jdou cestou „životem ve spánku“. Nestaráte se o svoji „sebereflexi“, nemůžete se už vědomě spoutávat do pavoučí sítě „sociálních“ vztahů a „umělých“ problémů svazující „moudré“ a „rozumné“.

[Co lze sdílet s těmi, kteří se „zapomněli“ vydat na další cestu? Lidství? Obsah tohoto slova je také pro každého subjektivní] Ve skutečnost s nikým nic nesdílíme, hrajeme si jenom s neskutečným a umělým odrazem skutečnosti.

Co bude ve Vašem životě na této „cestě“ důležité? Především počítat život na hodiny, protože co do intenzity může „bojovník“ za hodinu prožít tolik, jako za normální život. Stezka bojovníka je nebezpečná tím, že je přímo opačná životním situacím moderního člověka, nelze sdílet stejnou „nudu“ a „fungování“. Bojovníci žijí po boku smrti a právě z poznání, že smrt je stále s nimi, čerpají odvahu postavit se čemukoli.